Tahle zpráva mě zasáhla, neboť téhle ženě vděčím za to, že jsem se kdysi jakžtakž naučil rozlišovat měkké a tvrdé i/y, mně/mě, skloňovat dvěma/oběma a zapsal si za uši, že nashledanou a aby jsme je špatně a chápat, že do hromady je něco jiného než dohromady. Byla to nejlepší kantorka, jakou jsem kdy potkal, a myslím, že stejně ji milovala většina spolužáků. Poutavě vykládala látku, na hodinách češtiny předčítala Malého prince, na dějepise Aeneas. A hlavně i když byla ostrá jak břitva, na nikom si neléčila mindráky, měla neskutečný respekt, a to i u těch největších hajzlů na škole. Až zpětně jsem pochopil, že učení neměla jako nezbytnou obživu, ale fakt jí to bavilo. Škoda, že podobní kantoři, které člověk v dospívání potká a kteří zásadním způsobem formují jeho vztah k jednotlivým předmětům i k životu, jsou vesměs výjimkou (její oblíbené slovo do diktátů). Tedy předpokládám, že to asi máte taky tak…
Dodnes opatruji slovníček se všemi jazykovými špeky, které nás učila znát a který jsem si od ní s odstupem mnoha let od školní docházky nechal podepsat. A i své děti jsem podle něj učil.
Btw ve skutečnosti se nejmenovala Sováková, ale Schmitzerová, studenti ji za zády familiárně říkali Šmíca a mnoho z nich ani netušilo, koho má za manžela. Ale mám s ní i jednu veselou historku „z natáčení“. Když měl jednou Sovák narozeniny, byl jsem jako „premiant“ třídy ještě s jedním spolužákem vybrán, abychom místo hodiny (tehdy to bylo normální) došli do jakéhosi bazaru za Kotvou koupit dvě historické židle, které si tam vyhlédla, že to bude překvapení. Jenže každá z těch židlí byla v ceně tehdejšího průměrného měsíčního platu. Bez přehánění, dohromady 5000 Kčs. Ten chlápek vůbec nechápal, když tam v dopoledních hodinách napochodovali dva usmrkanci pro takovýhle historický kousky. A pak jsme ty židle nesli k nim domů na Letnou. Už nevím proč, ale nejeli jsme tramvají, takže co chvíli jsme na těch židlích odpočívali. Dostali jsme klíče s tím, že Sovák nebude doma, ale byl. Otevřeli jsme, hned za dveřmi na nás z obrazu přísně shlídnul rytíř Brtník z Brtníku a odkudsi se ozvalo „to jdi ty Andulko?“. Popravdě jsme odpověděli, že ne, jen její žáci pověřeni bojovým úkolem. Zase se ozvalo jen „tak to jooo“. Vůbec se nešel přesvědčit, jestli jim někdo nepřišel vybílit byt.
